14.9. 2011 středa – Původně byl odjezd naplánován na čtvrtek ráno, ale nakonec proč nevyjet ve středu odpoledne? Tak se taky stalo. Volám tedy do MOTOTRADE v Číhalíně, zda-li je varan připraven po servisu a samozřejmě jsem se nezklamal. V novém showroomu MOTOTRADE ještě kupuji rukavice a v 17 hod konečně startujeme. Kamil jede první, protože z kamionu má mapu v hlavě, uprostřed Vlasta, já jedu poslední. V plánu máme dojet co nejdál do Maďarska. U Velkého Meziříčí najíždíme na D1 směr Brno, za Devíti kříži následuje česká dálniční klasika – kolona asi 10 km, bereme ji opatrně odstavným pruhem, řidiči aut jsou již poněkud nervózní. Za Brnem najíždíme na mokrou dálnici a je nám jasné, že jedeme do deště. Po mokru, ale bez deště, dojíždíme na Shell Ladná natankovat a poradit se co dál. K Bratislavě se táhne černý mrak, evidentně tam prší, a my nechceme hned první den pustit vodu pod hadry. Jedeme dál, máme celkem štěstí, těch pár kapek nestojí za řeč. Na OMV Lamač děláme taktickou poradu, začíná se stmívat, vypadá to, že noc strávíme u našich bývalých bratrů. Volíme tedy směr Dunajská Streda – Gabčíkovo, kde se chceme porozhlédnout po střeše nad hlavou. Zastavíme v obci Dunajská Lužná, je už tma a silný provoz. Hledání je neúspěšné, takže pokračujeme do Šamorína, kde nás cedule dovedou před luxusní hotel Kormorán u nádrže Gabčíkovo. Ceny jsou pro našince nepřijatelné, naštěstí po objetí hotelu nacházíme po 1 km penzion, 17 Eur na osobu a motorky v garáži. Na večeři jdeme pěšky do hotelu Kormorán, zmokli jsme jak psi, naštěstí poprvé a za celý výlet naposledy. Ujeto 230 km.
15.9. 2011 čtvrtek - Vstáváme brzo, dnes máme v plánu ujet velký kus cesty. Jedeme kolem majestátné hráze Gabčíkova na hraniční přechod Medveďov, kde se dohadujeme, zda-li bude lepší snídaně v Tescu nebo v bistru pro kamiony před hranicemi. Nakonec vyhrává bistro, a fazůlový guláš je výborný. Při placení Vlasta zjišťuje ztrátu peněženky a mikiny. Že obojí zanechal v Čilistově na posteli se dozvídám vzápětí telefonicky od majitelky penzionu. Dojíme guláš a jedeme všichni 40 km zpátky na penzion, peněženku paní majitelka předává v pořádku, nálezné nechce, tak dostane od Vlasty pusu a po 80ti ranních kilometrech odjíždíme znova.
V Medveďově překračujeme Dunaj, při krátké zastávce s Vlastou polemizujeme, jak moc musel kdysi Maďar roztočit tu opici, když ji házel přes Dunaj. (Znáte ten vtip). Projíždíme starobylé město Györ, musíme jet kousek po dálnici, že je třeba dálniční známka i na motorku, nás vůbec netrápí. Sjíždíme na silnici 82 směr Veszprém, silnice je kvalitní, ale dost klikatá a kopcovitá (v Maďarsku!), předjíždíme dost aut a kamionů, tak moc nekoukám kolem sebe. Před polednem jsme u Balatonu, ve městě Balatonkeneze stavíme u pláže a jdeme se koupat. Jezero je mělké, hloubka začíná asi 150 m od břehu. Je zřejmé, že už je tady po sezóně, protože jsme ve vodě sami. Oběd máme u stánku s langošema a pivem Borsodi, langoš je super, v těchto specialitách nás Maďaři nezklamali.
Následuje pár nudných kilometrů po dálnici M7, pak silnice 65 směr Szekzsárd, která je opravdu typicky maďarská, rovinka 10 km v kukuřičném poli, pak zatáčka a zase rovinka. Za městem Tamási dáváme v lese pauzu na cigáro, pak jedeme směr Mohács na hraniční přechod HU- HR Udvar.
Na hranicích, při pohledu na frontu čekajících kamionů, si Kamil zavzpomínal na doby, kdy se stejným způsobem překračovaly hranice i u nás. Fuj. Naše odbavení do Chorvatska proběhlo bez problémů, do Bosny to máme ještě asi 120 km, pokračujeme směr Osijek, krajinou typicky maďarskou. Sem tam jsou ještě vidět rozbité domy z nedávné války. Oproti Maďarsku mě udivuje množství fotbalových hřišť, je vidět, že státy v bývalé Jugoslávii jsou fotbalu zaslíbené. Tankujeme a jelikož nemáme chorvatské kuny, tak platíme kartou. Že jsme opustili Evropskou unii, je znát i podle kouřících nákladních aut, která již na západě Evropy dosloužila a jízda za takovýmhle čoudícím monstrem je nesnesitelná. Další neplánovaná zastávka je kvůli igelitovému nepromoku z Kamilových bočních brašen, který se uvolnil a připálil se na výfuk. Oprava netrvá dlouho, čoudící Scanie je už vidět na obzoru, rychle nasedáme a držíme směr Dakovo na hraniční přechod HR-BiH Slavonsky Čamac. Hranice jsou v pohodě na obou stranách, vítá nás cedule Republika Srpská, což nás trochu zmátlo, vždyť jsme v Bosně. Až později zjišťujeme, že se jedná o jakousi federaci Srbů a Bosňáků, která má svou vládu a parlament, hlavní město je Banja Luka. Hranice mezi Republikou Srpskou a Bosnou a Hercegovinou je označena pouze cedulemi a pohyb osob a zboží přes tuto hranici je volný. Měna je v obou státech společná, konvertibilní marka v pevném kurzu 1,96 KM za 1 euro. No nic, mapa snad nekecá. Na hraničním kamionovém terminálu hledáme banku nebo bankomat, ale neúspěšně, peníze nám vymění až číšník v nedalekém městě Šamac v motorestu Elegance a je nutno dodat, že nás kupodivu na kurzu neokradl. Starší paní za pultem ochotně otevírá výdejní pult hotových jídel, dáváme guláš s rýží a za motorestem se na terase čepuje pivo Nektar. Začíná se nám tu líbit. Dáváme se do řeči s majitelem a ten nám nabízí ubytování v klimatizovaných pokojích po 14 Eur na hlavu. Není co řešit. Motorky parkujeme venku pod okny, zamknuté do sebe zámky, provoz motorestu je nonstop, prý nám je budou přes noc hlídat. Den končíme na terásce u točeného s majitelem motorestu, který nám ukazuje, co všechno mu v okolí patří, celníci co sem chodí na jídlo se s ním důležitě zdraví, majitel tvrdí, že tady se nemáme čeho bát, protože mafie prý funguje až v Sarajevu. Ujeto 560 km.
16.9.2011. pátek - Po vydatném spánku snídáme naši oblíbenou motosnídani – hemenex. Dnes je v plánu navštívit bosenské hlavní město Sarajevo. Vyjíždíme po celkem kvalitní silnici směr Doboj, Zenica, stále častěji se objevují pozůstatky válečného konfliktu, rozbořené domy a hlavně hřbitovy. V každé větší obci nechybí mešita. Komunikace je celkem frekventovaná, překvapuje nás množství čerpacích stanic a na většině berou karty. Po asi hodině jízdy tankujeme a dáváme v kavárně u benzínky kafíčko. Za městem Zenica začíná stavba dálnice do Sarajeva, což znamená výrazné zpomalení, jede se v koloně a předjíždění je nebezpečné, všude spousta prachu ze stavby. Nikde nevidím cedule nadnárodních stavebních společností, vypadá to, že se v Bosně obejdou bez značek SKANSKA nebo STRABAG, na rozdíl od Česka. Posledních cca 20 km do Sarajeva je placená dálnice, po vjezdu do města jedeme směrem k letišti. Chceme absolvovat exkurzi do muzea Tunelu života, který v letech 1993 až 1995 sloužil jako jediná spojnice města, obklíčeného jugoslávkou armádou, se zbytkem tehdejší Bosny. Podle mapy objíždíme letiště, místo cesty je vojenský kemp, Kamil vytahuje navigaci, ale i s ní se motáme v kruhu, místní obyvatelé nám radí pokrčením ramen nebo nerozumí, případně nás jeden automechanik, čekající s doutníkem v puse na zákazníka, pošle na jinou stranu. Nakonec letiště objíždíme ve směru od Ilidže a muzeum konečně nacházíme. Je to dům ponechaný v původním stavu od války a z původně asi 800 m dlouhého tunelu pod letištní plochou, zbylo cca 20m. Po zhlédnutí asi dvacetiminutového filmu je nám jasné, proč místní nemají rádi válečnou turistiku. Zažili si opravdu svoje.
Další pamětihodnost, kterou nelze vynechat je most Latinská Čuprija, u kterého byl spáchán atentát, který posloužil jako záminka k rozpoutání 1. světové války. Jedeme směr centrum, objížďka nás hodí ke stadionu Grbavica, kde ve fastfoodu dáváme oběd. Hustým provozem a za cinkotu československých tramvají se propleteme do centra a parkujeme v jedné boční uličce na nábřeží. V domě, před kterým byl zastřelen následník rakouskouherského trůnu, je dnes muzeum a ve výlohách jsou dobové fotografie . Přesné místo atentátu je označeno pamětní deskou. Jdeme procházkou centrem, kolem několika velkých mešit a na druhém břehu řeky Mijačky dáváme kávu. Kousek odtud má být podle mapy lanová dráha na vrchol Trebévič, ale padla asi za oběť válce. Lanovka byla součástí infrastruktury, zbudované kvůli zimní olympiádě v roce1984. Na kopci Trebevič se nachází sáňkařský a bobový areál, který chceme navštívit. Nezbývá než tam dojet na motorkách. Vymyslel jsem zkratku, asi dvacetiprocentní stoupání po kostkách končí schodama, takže otočit a opatrně zpátky do centra a já si nadávám do blbců. Nakonec cestu nacházíme a najít bobovou dráhu v lese nám pomůže až rada domácích. Areál je samozřejmě nefunkční a v dezolátním stavu. Olympijskou turistiku měníme opět na válečnou, protože na zdejších plochách měla jugoslávská armáda umístěny dělostřelecké jednotky, kvůli nádhernému výhledu na město.
Děláme fotky a dohodnem se, že nocleh budeme hledat mimo Sarajevo. Hustota provozu odpovídá pátečnímu odpoledni, kolony aut předjíždíme jak se dá. Po asi 30 km jízdy po silnici E73 směr Mostar přichází dlouhé klesání do údolí řeky Neretva. Pod městem Konjić začíná jezero Jablaničko, kde chceme najít střechu nad hlavou. V jednom motorestu pokoje mají, ale posílají nás asi 8 km dál, kde jejich firma má další hotel, tam to prý budeme mít lepší. Tak jedeme tam. Lepší to je a pokoje mají, ale restaurace zavírá už v 9. Ale jestli chceme něco lepšího, tak asi 8 km zpátky má jejich firma motorest…….atd. Nakonec parkujeme v kempu u soukromníka, třílůžkáč 25Eur za všechny. Sedíme na terase s výhledem na jezero, pan domácí k nám běhá s lahváčema, pak donese večeři, zkrátka pohoda, kterou ruší jenom občasné klapání nedalekého železného mostu, když jej přejíždí auto. Příště bereme svářečku a trochu ho posvařujem. Ujeto cca 290 km.
17.9.2011 sobota - Snídáme hemenex a párky, pan domácí donese účet za jídlo a pivo, co nám slevil na ubytování tak přimáznul na pivu, ale to nevadí, protože jsme se tu měli královsky. Studujeme mapu a volíme směr Banja Luka, což je k domovu a starobylý Mostar na nás musí počkat na příště. Po pár kilometrech Kamil stojí a na fazeru svítí mazání, naštěstí je to jenom vlhkost v elektrice. Po 10 km jízdy zjištuji, že jsem mapu nechal v kempu, vracím se zpět a zbytek mužstva čeká ve městě Jablanica. Zde odbočujeme na M16, a pokračujeme kaňonem kolem řeky, kde nejčastější dopravní značkou je padající kamení.
Po natankování a nezbytné kávičce začíná stoupání, míjíme hydroelektrárnu pod Ramským jezerem, a po několika kilometrech jízdy do kopce přichází šok. Závora přes cestu a betonové zátarasy, cesta je uzavřená, protože probíhá sanace svahů a na silnici padá kamení od bagru, který na kopci hrabe zvětralou skálu. V době našeho příjezdu měli dělníci pauzu a přes asi 20 m dlouhou hromadu kamení převáděli cestující z autobusu. Cedule ukazuje objížďku, ale to je 30 km zpět do Jablanice. Řidiči aut nadávají, ptám se, proč cedule není na začátku objížďky, odpovídají mi , že alespoň máme doma o čem vyprávět
Dělníci byli ochotní nás pustit na stavbu a podívat se, zdali se to nedá na motorkách projet, OK jedu první. Opatrně po drobném kamení, za chvíli stojím, pot ze mě leje a kluci mi musejí větší šutry odházet, pak za asistence třech lidí hromadu zdolávám, ráfky a gumy naštěstí v pohodě. Druhej jede Vlasta, taky s asistencí, nakonec Kamil na fejzru jede stylem motokros bez asistence a za potlesku místních dělníků. Ti na konci šichty vezmou buldozer, kterým hromady kamení nahrnou do údolí a cestu ponechají až do rána otevřou pro veřejnost. Měli jsme kliku, že se nic nezničilo a ušetřili jsme čas. Loučíme se a jedeme dál
Hned v další vesnici, poměrně vysoko v horách, míjíme benzínku a pneuservis a jestli mají na skladě gumy na varana je otázka, na kterou naštěstí nepotřebujeme odpověď. Dalších několik kilometrů kolem města Bugojno jsou roviny, vedle silnice velké lány zeleniny. A samozřejmě stopy válečných útrap a nejvíc do očí bijí muslimské hřbitovy se světle bílými kameny. Hřbitovy jsou rozesety na místech, kde by za míru asi nikdy nevznikly a nejsou moc udržované. Jedeme kolem horního toku řeky Vrbas, stavíme na focení u hydroelektrárny Jajce, která je celá schovaná ve skále a ze které lezou jenom dráty vysokého napětí. Následuje několik krátkých tunelů, potom město Jajce, jehož známé vodopády sledujeme bohužel jen na informační tabuli u silnice. Oběd dáváme v motorestu Krupske vode, bosenské ražniči, srbské pivo, jen polévku nemají a to ani chorvatskou. Pokračujeme na Banja Luku, řeka Vrbas je zde pěkně divoká a míjíme několik areálů na vodní slalom, pro který jsou zde výborné podmínky a to kupodivu na přírodní řece.
Následuje dlouhý průjezd Banja Lukou, hlavním městem Republiky Srpské. Ten jedeme ve čtyrech motorkách, protože se k nám přidává varaderista ze slovenska, při čekání na zelenou kecáme, jede prý ze Sarajeva. Za městem bere za plyn, asi spěchá domů a detaily už nám nestihl sdělit. Po kávičce na pumpě sledujeme ve vedlejší firmě, že traktory Zetor jsou zde velice oblíbené. Pak míříme na hraniční přechod Gradiška. Za poslední bosenské marky tankujeme a kupujeme dárky domů (cigára a víno). Hranice BiH – HR bez problému a my chceme dojet až do Maďar, směr Daruvar, Virovitica na Přechod HR – HU Barcs. Ačkoli víme, že překračovat rychlost se v Chorvatsku nevyplácí, tak jedeme svížně, protože sluníčko už začíná mizet za obzorem.
Policisty s měřící puškou potkáváme jenom jednou, ale nezastavili nás. Vstup do Evropské unie proběhl bez problému, maďarští celníci uznale kývají hlavou, asi mají taky Varadera. V hraničním městě Barcs bereme penzion za 20 Eur na osobu, mit frühstück, ja. Akorát hospoda na večeři a je celkem daleko, tak jedeme na motorkách i tam. Dnes ujeto cca 380 km.
18.9.2011 neděle - Snídaní jsme si objednali na 7:30, chceme vyjet brzy. To se daří, jedeme klidným tempem po silnici 68 na Marcali, je to samá kukuřice a v nedělním dopoledni jsme na cestě skoro sami. Balaton objíždíme ze západu, Kamil nás vede pěkným centrem města Keszthely, po několika kilometrech jízdy po břehu jezera odbočujeme na silnici č. 84, směr Šoproň a z maďarské nudy stojí za zmínku hlavně hrad Sümeg, který stojí na kopci za stejnojmenným městečkem. Jelikož nejsme žádní hradolezci, tak pokračujeme dál a neděláme ani fotky, což mě později mrzí. Následuje káva na benzince, tankuje jen Fazer, Varadera snad vydrží až do Rakous, kde je levnější benzín. Před městem Šoproň dojíždíme kolonu způsobenou kombajnem. Předjíždění je dost náročné, v protisměru je dost hustý provoz, nakonec se to daří až za městem a na Varanu už svítí hladové oko.
Naštěstí Rakousko je za humny a tak stavíme hned na první pumpě, kde je celkem nával, samozřejmě kvůli ceně pohonných hmot. V Rakousku je nutná dálniční známka na motocykl, ta z nejkratší platností stojí 4,5 Eur, což se nám zdá na tom kousku po Rakousku dost, tak jedeme bez ní. Vídeň projíždíme přes centrum, je to blíž, ale poměrně hustým provozem. Za Stockerau opouštíme dálnici a míříme na hraniční přechod Hatě. Kamil s Vlastou se zastavují na obědě ve Znojmě, ale já pokračuji přímo do Čechtína, kde se kolem 15 hod setkáváme na fotbalovém areálu. Zde u pivečka hodnotíme cestu i s našimi kamarády z firmy MOTOTRADE. Ti mají upřímnou radost z toho, že motorky, dodané jejich firmou, opět nezklamaly a to hlavně kvůli odbornému a pečlivému servisu našich strojů. Dnes ujeto - 465 km.
Celkem ujeto – 1925 km. Závěrem chci říct, že se nám výlet do států bývalé Jugoslávie velmi líbil, nepotkal nás déšť ani technické problémy a uniformovaní strážci pořádku si nás ve všech navštívených státech nevšímali. Snad jenom byla chyba, že jsme si na motovýlet nevyčlenili víc času, protože jsme projížděli opravdu zajímavá místa, která stojí za návštěvu. Na ty snad dojde někdy příště.
Milan, Vlasta, Kamil
